Trauma je bráno v psychiatrické péči jako silný negativní zážitek, který narušuje psychické zdraví. Mezi traumatizujícími zážitky se řadí například těžké nehody, znásilnění, přepadení, ztráta blízkého člověka, válka. Jenže trauma ani zdaleka nejsou jen tyto případy. Trauma zažívá každý z nás v dětství, například v podobě výchovy. Nejde jej objektivně definovat, ale je to náš vlastní prožitek, reakce na vnější událost. Označuje se jako vývojové trauma a je původní příčinou mnohých životních utrpení včetně nemocí a závislostí. Proč se tomu nevěnuje pozornost ani na školách medicíny či psychologie? Jak vzniká vývojové trauma, jak se projevuje a hlavně – jak s ním pracovat? Jsem MUDr. Martin Zulák a z vlastní zkušenosti pacienta a terapeuta Vám to vysvětlím.
Kdo je MUDr. Martin Zulák
Martin je lékař věnující se psychosomatice a celostní medicíně. Nemoc bere jako signál ke změně. Pracoval v nemocnici (odd. hematoonkologie, alergoimunologie) a v hospici, 2021 odešel ze zdravotnického systému. Jeho motto je Medicína s láskou, pracuje v Ostravě. Více informací o jeho práci najdete na jeho oficiálních stránkách www.martinzulak.cz
FILTRUJ VODU BEZ PLASTŮ
s Binchio aktivním uhlím špičkové kvality, které absorbuje z vody chlór a další nečistoty. Udělej další krůček pro zdravější planetu.
Jak vzniká vývojové trauma?
Velice jednoduše. Bohužel.
Záleží na dítěti, co prožívá jako traumatizující. Když dítě prožívá pocit studu a je při tom znehodnoceno, máme trauma. Dítě má potřebu autenticity a spojení. Jako kojenec potřebuje cítit spojení skrze fyzický dotyk. Pláč má jako univerzální komunikační prostředek, matky podle něho poznají, co dítě potřebuje. Když roste, učí se ze svého prostředí, tj. rodiny. Pokud maminka nepláče a okřikuje dítě, proč brečí, tak ho traumatizuje. Dítě se naučí, že když nepláče, je přijímáno a milováno. A když pláče, tak je nechtěné a riskuje vyloučení z komunity, což pro bezbranné dítě představuje smrt. Proto přestává být autentické a popře své emoce. Do podvědomí se oddělí traumatizovaný a často autentický fragment osobnosti a do vědomí přijímaný fragment osobnosti. Přijímaná osobnost je naše maska ve společnosti. Pro dítě to byla obrovská bolest znehodnocení a neseme si ji do dospělosti.
Jako děti jsme jim neunikli a jako rodičové jim nezabráníme.
Dítě vnímá emočně, takže logické vysvětlování, že nemusí mít strach je zbytečné. Je to jako když vidíte babičku mluvit na svého psa, aby byl hodný, neutíkal a počkal na ni. Pes jenom cítí, že je babička naštvaná, tím pádem ho nemá ráda a nechápe proč. Je jedno, že to vysvětlíte. Dítě prostě cítí, že je nemilované.
Renomovaný řečník a autor bestsellerů Dr. Gabor Maté je vyhledávaný právě v souvislosti s jeho průlomovou lékařskou práci a psaní v oblasti traumatu. O jeho životě a díle se můžete dozvědět více z oceňovaného dokumentu Moudrost traumatu.
Výsledkem vývojového traumatu jsou pocity osamění a opuštění
Děti se tak ptají rodičů, jestli je mají rádi. Partneři si navzájem nevěří svou lásku a dožadují se důkazů lásky od druhého. Nebo naopak člověk není schopen mít partnerský vztah. Ve své otevřenosti byl stále zraňován a další bolest už podvědomě nechce. Muži se povyšují nad ženy a naopak. Chybí důvěra. A tak neumíme být sami se sebou v přítomnosti. Popíráme své potřeby na úkor potřeb druhých. Necítíme vlastní hodnotu, sebevědomí, cítíme se sklesle, máme úzkosti, bojíme se změny, prokrastinujeme, snažíme se zavděčit druhým atd.
Vše je výsledkem toho, že jsme se od sebe odpojili a spojili s okolím. Proto hledáme dobrý pocit a štěstí v okolí. Máme naučeno, že naše spokojenost a štěstí závisí od vnějších okolností. Problém je, když to okolí nejde zmanipulovat nebo přebít. Tehdy se cítíme bezmocní a slabí. Přesně jako v momentu vzniku traumatu.
Například dítě vyrůstá v rodině, kde se nemluví o křivdě a zlehčuje se problém. Chlapci vezmou ve školce hračku, se kterou si hrál. Začne mít vztek a fyzicky ublíží „zloději“ a vezme si svou hračku zpět. Paní učitelka o tom vykládá rodiči. Rodič podle svých vzorců chování reaguje a vyčte dítěti vztek a ať to příště nedělá. Ať se na to povznese a hraje si s něčím jiným. Dítě se stydí a jelikož stále vidí v průběhu života toto chování u svého rodiče, naučí se také nevztekat a těžké situace zlehčovat. Ovšem toto potlačení vzteku a racionalizace vede ke zdravotním problémům v budoucnu. Trauma ovlivnilo vzorec chování a vede k potlačeným emocím. Chlapec v dospělosti bude budit dojem milého chlapíka, který bere vše s úsměvem. Až se mu zjišťuje rakovina jater.
Drouhou část rozhovoru Trauma není chyba ale příležitost růst si můžete pročíst také na našem blogu.
